Děkovat každým nádechem

Bylo to chvíli po tom, co se v mých sluchátcích znovu rozezněla povzbuzující, heroická hudba. Byla jsem venku a běžela. Měla jsem za sebou první tři sprinty dnešního tréningu a v té jediné minutě pauzy, kterou si mezi intervaly sprintu dopřávám, jsem se snažila se připravit na další tři sprinty, o kterých jsem věděla, že budou náročnější než ty první.

To jsou přesně ty chvíle, kdy se plně koncentruji na své tělo. Přesně ty chvíle, kdy je má mysl konečně volná, osvobozená od mé pozorné kontroly nad každou myšlenkou. Přesně ty chvíle, kdy mě napadají myšlenky syrové, pravdivé a jistým způsobem zcela ryzí.

V té vizi, která mi probleskla hlavou, jsem byla šťastná tak dokonale, že nad tím zůstával rozum stát. A se zářivým úsměvem jsem komusi sdělovala tajemství svého štěstí:

'Děkuji s každým nádechem.'

Byla to pravda tak moc, až mi to vyrazilo dech. A když jsem se pak zhluboka nadechovala, zlomek sekundy před dalším během, v mém nádechu bylo tiché 'Děkuji.'

Každý máme za co děkovat. Všichni, bez výjímek. Ani život sám není samozřejmý a je darem. A bez ohledu na to, čemu právě čelíme, je naše štěstí, myslím, vždy jen jeden jediný nádech od nás.